OREL

Vše začalo u starého kmene, pevného a surového, s hlubokými jizvami času. Když jsem na něj pohlédl, neviděl jsem pouhé dřevo. Viděl jsem orla – hrdého, svobodného, připraveného vzlétnout. Byl tam, ukrytý uvnitř, čekal jen na okamžik, kdy ho osvobodím.

První řezy motorovou pilou byly divoké, syrové, jako vítr, který naráží do hor. Hrubé kontury se začaly rýsovat – mocné pařáty pevně sevřené, ostrý zobák, který proráží vzduch, a především křídla, rozepjatá v celé své síle.

Orel není jen pták. Je to symbol odvahy, moci a svobody. Chtěl jsem, aby jeho podoba tuto sílu vyzařovala – aby ten, kdo se na něj podívá, pocítil vítr v horách, nespoutanost oblohy, touhu vzlétnout výš.

Nejtěžší bylo zachytit pohyb – křídla musela vypadat živě, ne staticky, jako by orel právě vystřelil k nebi. Každý zářez do dřeva vytvářel texturu perutí, hluboké linie zdůrazňovaly jejich dynamiku. Musely být silné, a přitom lehké, jako skutečná křídla pohlcená vichrem.

Nakonec přišly oči – nejdůležitější bod celé sochy. Oči orla jsou jeho duší. Musely být ostré, soustředěné, plné odhodlání. Každý detail, každá linie v nich musela říkat: „Já vládnu nebi.“

Když jsem udělal poslední řez, odstoupil jsem. Orel tam stál, mocný, připravený ke vzletu. A přesto se zdálo, že tam dlouho nezůstane – že stačí jen jediný poryv větru a on se zvedne k obloze.

Tato socha není jen dřevěným tvarem. Je to zhmotněná síla svobody. A kdo se na ni podívá, ten si možná uvědomí, že skutečná volnost není jen o rozepnutých křídlech, ale o odvaze vzlétnout.