VLK

Všechno začalo v tichu lesa, kde jsem našel kus starého kmene – mohutného, surového, s prasklinami, které vyprávěly svůj příběh. Když jsem se na něj podíval, věděl jsem, že v něm dřímá něco divokého. Byl tam, ukrytý v dřevě, jen čekal, až ho osvobodím – vlk.

První zářezy motorovou pilou byly opatrné. Dřevo se bránilo, ale já cítil jeho rytmus. Tvrdé letokruhy se lámaly pod ostřím, třísky létaly kolem, ale pomalu se začala rýsovat silueta – štíhlé tělo, silné tlapy, vzpřímená hlava. Chtěl jsem zachytit sílu vlka, jeho hrdost a svobodu, ale zároveň tu osamělost, kterou v sobě nese.

Jak práce pokračovala, začal se objevovat jeho pohled – hluboké, pronikavé oči, které viděly víc, než člověk kdy pochopí. V těch očích musela být divočina, nespoutaná síla, ale i moudrost tvora, který zná pravidla lesa. Každý další tah pilou odhaloval rysy jeho srsti, napjaté svaly, připravené ke skoku.

Nebylo třeba ho uhlazovat, vlk musí zůstat drsný, stejně jako příroda, ze které pochází. Hluboké řezy zvýraznily jeho sílu, drobné detaily kolem čenichu a uší mu dodaly život. Každý kousek dřeva, který odpadl, jako by ho zbavoval pout stromu, ve kterém byl tak dlouho uvězněný.

Když byl hotový, ustoupil jsem o krok zpět. Před mnou stál vlk – strážce lesa, samotář, symbol svobody. Nehybný a přesto jako by se měl každou chvíli pohnout. A možná, že v noci, kdy nikdo nekouká, jeho dřevěné tělo ožívá a jeho oči znovu hledí do nekonečné divočiny.

Tento vlk není jen kusem dřeva. Je to duch lesa, který nikdy nezkrotíme.