ČAS

Všechno to začalo obyčejným kusem dřeva – starým kmenem, který pamatoval desítky let větru, deště a slunce. Byl popraskaný, měl suky a hluboké jizvy, které nesly stopy jeho dlouhého života. Právě v těchto nedokonalostech jsem viděl tvář, která se skrývala uvnitř. Tvrdou, vrásčitou, poznamenanou časem – podobně jako samotné dřevo, z něhož se měla zrodit.

Když se do kmene poprvé zakousla ostří motorové pily, ozvalo se hluboké zapraskání, jako by strom vyprávěl svůj příběh. Každý řez byl promyšlený, každý kus odletující třísky odhaloval další vrstvu minulosti. Pomalu se začaly rýsovat kontury obličeje – hluboké vrásky, propadlé líce, pohled plný tiché moudrosti. Cítil jsem, že v tom dřevě nevyřezávám jen obyčejný obličej, ale samotný čas – neúprosný, ale důstojný, pevný jako dřevo, které mu dalo tvar.

Po hodinách soustředěné práce se socha začala probouzet k životu. Jemné detaily kolem očí, rýhy na čele, vousy jako vytesané roky. Dřevo mluvilo samo za sebe, ukazovalo svůj příběh v každém suku a každé prasklině. Nebylo třeba nic uhlazovat, protože čas sám nikdy není hladký – je hrubý, tvrdý, ale přesto nádherný.

Když jsem udělal poslední řez, ustoupil jsem o krok zpět a podíval se na hotovou sochu. Stál přede mnou starý muž, vytesaný z letitých letokruhů stromu, který kdysi vyrůstal z malé sazenice. A stejně jako strom, i člověk prochází cykly života – mládím, zráním, stářím.

Socha „Čas“ je připomínkou toho, že čas nás všechny formuje – stejně jako řezbář tvaruje dřevo. Každá vráska je vzpomínka, každá prasklina je zkušenost a každé suky jsou důkazy toho, že jsme žili.

Ať už se na ni podívá kdokoliv, věřím, že v ní uvidí svůj vlastní příběh.