VOLAVKA

Kdysi dávno stál u vody starý strom. Jeho kořeny se pevně držely země, ale jeho větve se skláněly k hladině, jako by chtěly pohladit svůj vlastní odraz. Čas ho poznamenal – vítr mu vyryl jizvy do kůry, bouře mu zlomily některé větve, ale přesto tam stál dál, tichý svědek běhu života.

Když jsem poprvé pohlédl na jeho kmen, viděl jsem v něm něco víc. Ne pevnost, ne hrubou sílu, ale eleganci, klid a lehkost. Viděl jsem v něm volavku – štíhlou, vznešenou, s hlavou hrdě vztyčenou, jak trpělivě vyčkává u břehu.

První řezy motorovou pilou byly jako vlny na hladině – nejprve divoké, neforemné, ale postupně se začala rýsovat silueta. Štíhlý krk, dlouhé nohy, ladné křivky těla. Nešlo o hrubou sílu, jako u jiných soch. Tady bylo potřeba jemnosti, přesnosti, zachytit ten dokonalý okamžik, kdy volavka stojí nehybně, připravená ke skoku, a přesto klidná jako voda pod ní.

Dřevo odkrývalo detaily jedno po druhém – ostrý zobák, který proráží hladinu, oči plné soustředění, složená křídla, která čekají na správný moment k roztažení. Každá linie musela působit lehce, vzdušně, jako by se volavka mohla každou chvíli zvednout k nebi.

Když jsem udělal poslední řez, stála přede mnou. Hrdá, klidná, připravená na další lov, na další let. Socha volavky není jen kusem dřeva – je odkazem na trpělivost, rovnováhu a krásu okamžiku.

A stejně jako volavka čeká u vody na svou kořist, čekala i tahle socha na svůj zrod. Stačilo jen uvolnit ji z dřeva.