KOULE

Kdysi to byl jen obyčejný kus dřeva, beztvarý, surový, nesoucí v sobě letokruhy času. Ležel lhostejně mezi jinými kmeny, zatímco já hledal inspiraci. Ale něco mi říkalo, že právě v něm se ukrývá něco výjimečného – něco dokonalejšího, než si dokážu představit.

Když jsem vzal do rukou motorovou pilu a udělal první řez, necítil jsem odpor dřeva. Naopak – jako by samo chtělo být přetvořeno, jako by jeho skutečný tvar už existoval někde uvnitř, jen čekal, až ho objevím. Nevedl jsem já pilu, vedla ona mě.

Řezal jsem hrany, uhlazoval nerovnosti, ale pokaždé, když jsem si myslel, že je tvar hotový, objevila se další nedokonalost. Zdálo se, že koule – symbol absolutna, nekonečna a harmonie – se brání svému zrození.

Dřevo, surové a nepravidelné, se vzpíralo dokonalosti, ale já věděl, že ji v něm mohu najít. Každý další řez odhaloval tajemství rovnováhy, až nakonec stála přede mnou – jednoduchá, ale zároveň záhadná, těžká a přesto působící lehce, jako by se vznášela v čase a prostoru.

Podstavec pod ní nebyl náhodný. Nebyla to jen podpora, ale brána mezi dvěma světy – světem surové hmoty a světem dokonalé formy. Koule není jen kusem dřeva. Je myšlenkou, otázkou bez odpovědi, cyklem nekonečného hledání harmonie.

A možná, že ve správném světle, v tichu noci, se začne pomalu otáčet. A když se otočí dostatečně rychle, možná zahlédneme něco víc – něco, co nám mělo být skryto.