ANDĚL

Dřevo bylo staré, surové a poznamenané časem. Letokruhy vyprávěly svůj vlastní příběh – o bouřích, které strom přestál, o slunci, které ho hřálo, o zimách, kdy stál sám proti chladu a větru. A přesto v sobě stále neslo sílu, skrytou hluboko pod svou drsnou kůrou.

Když jsem vzal do ruky pilu, nevěděl jsem přesně, co se z něj zrodí. Ale dřevo mi odpovědělo samo – už v něm byl ukrytý anděl, stačilo ho jen uvolnit.

První řezy byly hrubé, surové, jako když se ze tmy vynořuje postava. Pomalu se začaly rýsovat obrysy – štíhlá silueta, vznešená tvář, sklopené ruce v tichém poselství míru. Ale anděl není jen postava, není jen symbol krásy. Je to bytost mezi světy, most mezi světlem a temnotou.

Nejtěžší bylo zachytit křídla. Chtěl jsem, aby vypadala jako živá – aby v sobě nesla lehkost větru, sílu vzletu i něhu doteku. Pilou jsem odhaloval vrstvy dřeva, tvaroval jemné linie perutí, dokud se zdálo, že by se mohla kdykoli pohnout a vzlétnout.

Každý zářez, každá křivka měla svůj smysl. Neuhlazoval jsem všechny nedokonalosti – protože i andělé nesou jizvy, stejně jako my. Každý suk v jeho těle je připomínkou času, každá prasklina důkazem, že i krásné věci vznikají z něčeho, co kdysi bylo surové a obyčejné.

Když byl hotový, ustoupil jsem o krok zpět. Stál tam – tichý strážce, světlý i temný, silný i něžný, anděl, který našel své místo ve světě lidí.

A možná… když se na něj zadíváš ve správném světle, možná na chvíli ucítíš pohyb vzduchu, jak se jeho dřevěná křídla nepatrně zachvěla…